Kámen a bolest: Papežská mše navazuje po třiaosmdesáti letech na torzo Karla Schulze a uskutečňuje jeho původní záměr. Děj obsahuje roky MDVI – MDXXVIII — — — od položení základního kamene svatopetrské baziliky až po strašlivé vyplenění Říma. Julius Druhý vede války, klesá pod tíhou nemocí, a zatímco mu Bramante předčítá verše Dantovy Božské komedie, přichází rána: vražda kardinála Francesca Alidosiho, papežova nejbližšího. Pisánský koncil využívá příležitosti k obviněním z tyranie i neřestí, avšak proces řízený kardinálem Giovannim de’ Medici skandál zametl a otevřel cestu k Lateránskému koncilu. Právě díky němu si Medicejští zajistili návrat k moci a Giovanni nakonec usedl na stolec jako Lev Desátý. Začala vláda dvorních slonů a přepychu, jízlivých pasquillat Pietra Aretina i her kardinála Bibbieny, zatímco v pozadí sílí hlas Lutherův. Poklad, který Julius shromáždil, zmizel během dvou let, a nejvlivnější kardinálové, včetně camerlenga, připravili spiknutí — — — jež se však jejich hlavám krutě nevyplatilo. Krátká vláda Hadriána Šestého přinesla pokus o nápravu, zatímco ve Florencii mezitím číhá konspirace v Orti Oricellari proti kardinálu Giuliovi de’ Medici. Závěr patří právě jemu — — — Klementu Sedmému — — — a katastrofě Sacco di Roma, kdy se město moci a umění proměnilo ve zmar a popel.
Uprostřed této fresky se rodí největší Michelangelova díla: hrobka papeže Julia Druhého, bronzová socha Jeho Svatosti v Bologni, strop Sixtinské kaple, socha Mojžíše, návrhy pro fasádu San Lorenzo a knihovnu Laurenzianu, Kristus v Santa Maria sopra Minerva, Medicejská kaple i Madona Medicejská. A přece ani tato monumentální díla nejsou větším dramatem než bolest, která mistra sžírá — skrytá, nepojmenovaná, a přece určující pro každý tah štětce a úder dláta. Přes to vše se vynořuje i cosi tajemného: co když freska Sixtinské kaple skrývá více, než by se zdálo? Co když v jejích liniích zaznívá ozvěna kabalistických nauk a skrytý odkaz kardinála Alidosiho? Papežská mše tak není pouze dokončením Schulzova torza, ale freskou celé epochy i niterného dramatu, v němž se velikost snoubí s úpadkem, víra s intrikou — — — Bolest i láska se proměňují v hlas věčnosti.
Vedle samotného příběhu přináší audiokniha i jedinečný doprovod: autor vlastnoručně přeložil a zhudebnil Michelangelovy sonety, jež s pomocí moderních technologií a postprocessingu zaznívají v hudebním rámci celého díla. Přes třicet hodin záznamu obsahuje čtyřicet kapitol, v nichž se prolínají nejen dějiny a osudy, ale také jízlivé příběhy o svatých, vyprávění o Neronově Římě, či o Ježíši. Celým dílem se přitom důsledně odděluje víra, k níž autor přistupuje s úctou, od chování kurie, které naopak odhaluje bez milosti — a právě v tomto kontrastu se zrcadlí napětí celé epochy.
Lapis et dolor, nunc et in aeternum.
Započato psaní díla dne VI. března léta Páně MMXXV, kdy Slunce ve znamení Ryb stálo a pět set padesát let již uběhlo od příchodu Mistra Michelangela na tento svět. Dokonáno pak bylo dílo dne I. srpna téhož léta, na svátek svatého Petra z pout vysvobozeného, v hodině, kdy se den již naklonil v noc a jedenáctá odbila s dvaceti minutami po ní.
Za těch dnů, jichž bylo sto čtyřiašedesát — dvakrát dvaaosmdesát, tolik, kolik knih Písmo svaté chová, planulo den po dni sedmero lamp jejichž olej neuhasl. Z jejich světla povstalo více než dvě stě tisíc slov, rozvržených do čtyřiceti kapitol – – – čísla putování, očištění a zaslíbení. Číslo hodin, jež tato pouť vyžádala, bylo dvacet tři násobeno čtyřiceti, neboť jako Mojžíš po čtyřicet dní přebýval na hoře, tak i zde se čtyřicet v dílo proměnilo.
Dílo hlasové, totiž audiokniha, započato bylo dne V. srpna a završeno dne XXVII. téhož měsíce, kdy Slunce již k Panně se obracelo. Bylo to dílo kratší co do dnů, avšak přísnější co do bdění: třiadvacet nocí za sebou – – – Tolik, kolik liter má hebrejská abeceda, a v každé noci planulo dvanáct lamp – – – kolik apoštolů bdí u Pánova stolu. Z oněch nocí povstalo dílo, při němž téměř tři sta hodin obětováno bylo, tak jako by se kruh roční vměstnal do jediného měsíce.
Netoliko zůstalo u psaní a hlasu; neboť před nimi stálo ještě třísto hodin hledání, jež bylo jako putování pouští, kdy se člověk klaní každému prameni a zapisuje každé znamení na cestě. Ty hodiny byly jak vojsko Gedeonovo, nepočetné, však vyvolené; z nich se rodila pevnost díla, aby slovo nepadalo v prázdno, nýbrž v dějiny se proměnilo.
Julius Druhý, muž, jenž míchal krev s modlitbou. Řím se dusí horkem, Itálie morem, zatímco on sní o chrámu, jenž přetrvá věky. Mezi berlou a mečem volá Michelangela, aby začal tesat jeho náhrobek, a Bramante připravuje plán, jak se Michelangela zbaví jednou provždy.
Řím se stále dusí žárem, kardinál padá na oltáři a Julius Druhý sní o moci i o kameni. Bramante rozehrává své jedovaté šachy, a Michelangelo, sevřený mezi hrobkou, papežovým hněvem a intrikami dvora, nakonec prchá z Říma, zanechav za sebou kámen i sen.
Chrám povstává nad hrobem Petra, kámen klesá do základů a slavnost nese ozvěnu Kristova utrpení i Petrova zapření. Julius Druhý věří, že staví věčnost, avšak Bramante, třebaže slaví triumf, v nitru vidí prasklinu — tichý hlas pochybnosti, zda jeho dílo unese tíhu věků .