O autorovi:
Ctihodné oči, jež bloudíte kolem mých slov – – – dovolte, abych se odhalil nikoli jako pouhý spisovatel – neboť tím v pravém slova smyslu nejsem – nýbrž jako konstruktér, jenž je zvyklý kreslit linie budov a odvážil se kresliti linie duší. Čtyřiadvacátý rok mého věku je rokem, kdy jsem přijal štafetu z rukou Mistra Schulze – – – a znovu dal hlas Božskému Michelangelovi.
Nezahálím však ani v životě všedním: opravujíce nábytek šedesátých let, oživujíce elektronková rádia a kotoučové magnetofony, nalézám v nich tutéž poezii, již slyším v Michelangelových sonetech. V hodinách volna bloudívám do knihoven, muzeí, galerií a divadel, naslouchám jazzu i Smetanovi, pročítám Agathu Christie, Julese Verna, Arthura Hayleiho i Dana Browna, a učím se, že i ve věcech prostých se skrývá krása. Miluji fotografování i tichý dech přírody, miluji staré filmy první republiky s Oldřichem Novým a Vlastou Burianem, slyše v nich ozvěnu doby elegance a noblesy; stejně tak mě doprovází tóny Cheta Bakera a Glenna Millera, v nichž se setkává melancholie i rozlet. Nejvíce času však trávím nasloucháním rozhlasu – – – tomu hlasu v éteru, jenž od dětství dává mým dnům rytmus a sílu. Je to má malá posedlost, ba až absurdní: v každém pokoji stojí přijímač, v některých i tři a malý přijímač nosím stále s sebou, jako jiní nosívají chytré telefony. Hlas z éteru je mou liturgií času, jistotou i útěchou, a hlavně připomínkou, že i ve vlnách neviditelných lze slyšet krásu.
Ač snad vypadám jako poutník, jenž se narodil v časech dávno minulých – – – žiji i v přítomnosti, neboť programuji chytrou domácnost, modeluji v Blenderu nábytek, květiny i automobily, a tím spojuji ruce starých mistrů s výdobytky moderní technologie.
Tak stojím na pomezí. Jednou nohou v minulosti, kde dýchají sonety a obrazy, druhou v přítomnosti, kde se technologie mění v nástroj. Věřím, že právě v tom se rodí mé psaní.
Čas mi však neustále připomíná svou cenu; proto usedám ke stolu s urputností, s jakou Michelangelo vrýval dláto do mramoru. Vím, že dílo, má-li obstát, nesmí býti pouhým snem či rozmarem, leč tvar, váhu a smysl musí míti. A proto jsem psal téměř tisíc hodin.
Papežská mše není mé první dílo – dříve jsem napsal knihu Ve stínech Pečeti, plnou ilustrací a šifer, již nyní přepisuji. Psal jsem poezii, maloval sny, vyhrál soutěž Karla Hubáčka, navrhl domy i vily. Dnes nesu Papežskou mši, zítra dokončím i Matku Sedmibolestnou, a pak, bude-li mi dopřáno, obrátím se k Leonardovi da Vinci, a pak k jiným osobnostem věků minulých, aby jejich duše znovu procitly. A mezi tím vším se rodí i jiné knihy – thrillery, kde magie a pečetě odkazují k téže době, jíž jsem zasvětil svou duši.
Michelangelo je mi bratrem, průvodcem, druhem v zápase s tvarem – – – člověkem, jenž bolest vrýval do kamene, až se stala věčnou. Jeho zápas s hmotou poznávám po svém. Vím, jak dlouho se musí dobývat hlas z něčeho, co mlčí. Věřím, že skrze mé pero, stejně jako skrze jeho dláto, kámen znovu promluví.
Lapis et Dolor – – – nunc et in aeternum.
