O autorovi:

Ctihodné oči, jež bloudíte kolem mých slov – – – dovolte, abych se odhalil nikoli jako pouhý spisovatel – neboť tím v pravém slova smyslu nejsem – nýbrž jako konstruktér, jenž je zvyklý kreslit linie budov  a odvážil se kresliti linie duší. Čtyřiadvacátý rok mého věku je rokem, kdy jsem přijal štafetu z rukou Mistra Schultze – – – a znovu dal hlas Božskému Michelangelovi.

Nezahálím však ani v životě všedním: opravujíce nábytek šedesátých let, oživujíce elektronková rádia a kotoučové magnetofony, nalézám v nich tutéž poezii, již slyším v Michelangelových sonetech. V hodinách volna bloudívám do knihoven, muzeí, galerií a divadel, naslouchám jazzu i Smetanovi, pročítám Agathu Christie, Julese Verna, Arthura Hayleiho i Dana Browna, a učím se, že i ve věcech prostých se skrývá krása. Miluji fotografování i tichý dech přírody, miluji staré filmy první republiky s Oldřichem Novým a Vlastou Burianem, slyše v nich ozvěnu doby elegance a noblesy; stejně tak mě doprovází tóny Cheta Bakera a Glenna Millera, v nichž se setkává melancholie i rozlet. Nejvíce času však trávím nasloucháním rozhlasu – – – tomu hlasu v éteru, jenž od dětství dává mým dnům rytmus a sílu. Je to má malá posedlost, ba až absurdní: v každém pokoji  stojí přijímač, v některých i tři a malý přijímač nosím stále s sebou, jako jiní nosívají chytré telefony. Hlas z éteru je mou liturgií času, jistotou i útěchou, a hlavně připomínkou, že i ve vlnách neviditelných lze slyšet krásu.

A přece – – – ač snad vypadám jako poutník, jenž se narodil v časech dávno minulých – – – žiji i v přítomnosti, neboť programuji chytrou domácnost, modeluji v Blenderu nábytek, květiny i automobily, a tím spojuji ruce starých mistrů s výdobytky moderní technologie. 

Tak stojím na pomezí – jednou nohou v minulosti, kde dýchají sonety a obrazy, druhou v přítomnosti, kde se technologie mění v nástroj. A věřím, že právě v tom se rodí mé psaní.

Mé tělo, poznamenané neduhy, mi však neustále připomíná, že času není nazbyt; proto usedám ke stolu s urputností, s jakou Michelangelo vrýval dláto do mramoru. Vím, že bolest mne pronásleduje, a právě proto nechci, aby má práce byla marná – chci, aby nesla přínos. Proto jsem psal téměř tisíc hodin.

Papežská mše není mé první dílo – dříve jsem napsal knihu Ve stínech Pečeti, plnou ilustrací a šifer, již nakladatelé odmítli, a vím, co znamená selhání i nový začátek. Psal jsem poezii, maloval sny, vyhrál soutěž Karla Hubáčka, navrhl  domy i vily. Dnes nesu Papežskou mši, zítra dokončím i Matku Sedmibolestnou, a pak, bude-li mi dopřáno, obrátím se k Leonardovi da Vinci, a pak k jiným osobnostem věků minulých, aby jejich duše znovu procitly. A mezi tím vším se rodí i jiné knihy – thrillery, kde magie a pečetě odkazují k téže době, jíž jsem zasvětil svou duši.

Michelangelo je mi bratrem, průvodcem, trpícím druhem – – – Jeho bolest je bolestí mou, jeho zápas s kamenem je zápasem mým. Proto věřím, že skrze mé pero, stejně jako skrze jeho dláto, kámen znovu promluví.

Lapis et Dolor – – – nunc et in aeternum.