dovolte mi, abych vám po více než osmdesáti letech, jež vás dělí od světa živých, složil poctu jako skromný žák před Mistra. Váš Kámen a bolest jest pro mne víc než knihou; je to zjevení. Cítím v něm tíhu kamene, z něhož jste tesal osudy, i ozvěnu hlasů, jež jste vzkřísil z prachu zapomnění.
Vím, že na tomto monumentálním románu jste pracoval s nesmírnou pečlivostí. Váš přechod od avantgardy Devětsilu ke katolicismu vtiskl dílu neobyčejnou hloubku. Váš Michelangelo není jen historickou postavou, ale zrcadlem vašeho vlastního duchovního a tvůrčího zápasu. Váš bohatý, barokně košatý jazyk a pronikavá psychologie postav váš román vynesly na výsostné místo české historické prózy.
Vaše tvůrčí cesta však byla mnohem spletitější a odvážnější, než se na první pohled zdá. Po raných dílech jako Tegtmaierovy železárny (L.P. 1922), směsi prózy a poezie Sever – Západ – Východ – Jih (L.P. 1923) a surrealistické Dámě u vodotrysku (L.P 1926), následovala dvanáctiletá pauza v knižním vydávání. Přestože jste v té době vydal jen dvě bibliofilie jako Píseň k Panně Marii na neděli Květnou (L.P 1936) a Pochvalu svatých patronů českých (L.P 1937) či novočeský přepis Modlitby k Panně Marii ze XIV. století (L.P 1937), nešlo o odmlčení. Právě naopak, od konce dvacátých let jste se nořil do parafrází legend o světcích – jímavých svědectví vašeho mravně-náboženského přerodu, kdy jste zkoušel různé stylové techniky. Současně vznikaly povídky shrnuté do sbírek Peníz z noclehárny (L.P. 1940) a Prsten královny (L.P. 1941), jejichž titulní povídka byla studií k nenapsanému románu o Přemyslu Otakarovi Druhém. Věnoval jste se i adaptacím Kalidasova indického dramatu Malavika a Agnimitras, k nimž jste se po desíti letech vrátil po třetí v roce devatenáctistém třicátém devátém. S neúprosnou sebekritikou jste komponoval svůj hudebnický román, nazvaný nejprve Ďábel se nudí, pak Chudá svítilna, a nakonec Dívka pod závojem, který jste s deníkovou poznámkou V noci rozbit román a začat znovu od samého začátku pětkrát přepisoval. Ačkoliv jste jej nakonec opustil pro Kámen a bolest, i v této době horečné a vysilující práce vznikla vaše kniha pohádek Princezna z kapradí (L.P. 1940).
Tento odkaz, Mistře, nekončí na stránkách knihy. Prolíná generacemi, neboť byl to právě můj otec, jenž ve svém mládí, stejně jako já o desítky let později, propadl kouzlu vašeho Michelangela. To on mi předal štafetu poznání, když mě pobídl a podporoval, abych vaši knihu dokončil. Váš hlas překonává desetiletí a stále nachází nová srdce, novou půdu, kde může zasít semínko inspirace – to jest ta pravá nesmrtelnost umělce.
Nyní, kdy jsem se sám s bázní a pokorou ve svých čtyřiadvaceti letech pokusil uchopit dláto slova, leží před Vámi Papežská mše. Nesnažím se ji představit jako pouhé pokračování, neboť vaše kniha si zaslouží víc. Spíše jsem se pokusil, s veškerou úctou, naslouchat oněm ozvěnám, jež jste tak mistrně rozezněl.
S nejvyšší bázní přebírám váš styl a vaši barokně košatou, pronikavou poetiku, neboť věřím, že právě ta dokáže Michelangelův vnitřní svět i dobovou atmosféru zachytit s největší věrností. Šel jsem po vašich stopách, hluboko do podsvětí pramenů, nikoliv proto, abych vám konkuroval, nýbrž abych prohloubil to, co jste započal – aby se Kámen a bolest stal kronikou životů, plnou faktických informací a dobových pramenů, ale zároveň si zachoval monumentalitu a smysl, který jest podstatou vašeho díla.
Vaše nadlidské vypětí sil při psaní prvního dílu je pro mě zdrojem neustálého úžasu. Z deníků, jež se ke mně zprostředkovaně přes svědectví Aloyse Skoumala dostaly, vím o vaší úmorné námaze, od níž jste podle svědectví vstával denně až ve tři až čtyři hodiny ráno. Shromažďovat materiál jste začal osmnáctého prosince Léta Páně devatenáctistého čtyřicátého a vlastní práce na prvním dílu vám trvala neuvěřitelných deset měsíců a dvanáct dní. Na poslední straně rukopisu je dojemná poznámka:
S pomocí Boží začato na Hod Boží Svatojanský v jedenáct hodin v noci prvního června Léta Páně tisíc devět set čtyřicet jedna, dokončeno v zápalu pohrudnice a ve velkých bolestech na Dominica in Albis et I. p. Pascha ve čtvrt na čtyři ráno dvanáctého dubna Léta Páně tisíc devět set čtyřicet dva.
Původně jste román rozvrhl na pět dílů: V zahradách Medicejských, Římské noci (či Noci florentské), Papežská Mše, Dies irae a Matka Sedmibolestná. Na přání nakladatelství Vyšehrad jste se uvolil napsat celý román ve třech dílech, což znamenalo rozsáhlé přepracování a doplnění kapitol. Právě váš rozvrh dalších dílů, který jste naznačil v interview s Ladislavem Jehličkou pro Lidové listy osmého listopadu Léta Páně devatenáctistého čtyřicátého druhého, byl pro mě klíčový. Vím o vaší ideji pro Papežskou Mši, která měla zahrnovat éru až do roku Léta Páně patnáctistého dvacátého sedmého a končit vypleněním Říma. A především, s nejhlubším respektem k vaší vizi, na třetím dílu, Matce Sedmibolestné, již aktivně pracuji. Právě tuto vaši ideu, Mistře, beru a v mé Papežské mši i Matce Sedmibolestné se jí držím, ačkoliv s pokorou vím, že nemohu nahradit váš hlas.
A stejně jako Vy, Mistře, jsem se i já, blázen, do psaní ponořil s absolutním nasazením. Sám jsem na Papežské mši strávil téměř tisíc hodin. Toto mé putování vedlo skrze desítky, ne-li stovky digitalizovaných a fyzických svazků – od zažloutlých pergamenů s osobní korespondencí Michelangela, přes prvé vydání Vasariho Životů umělců, až po papežské buly.
Každý takový pramen, byť starý a zrádný, byl jako úlomek pravdy čekající na své znovuobjevení. Bylo to posedlé pátrání po autentičnosti, neustálý dialog s mrtvými, snaha zaslechnout ozvěny těch, kteří v této době skutečně žili. Jejich vlastní slova, zachycená v prachu zapomenutých archivů, vedla mou ruku a propůjčovala tomuto vyprávění nefalšovanou, téměř hmatatelnou realitu.
Věřím, že byste poznal ten chlad i ten žár, tu únavu i to zjevení, které provází každého, kdo se odváží skutečně dotknout minulosti. Věřím, že byste schválil tu květnatost, obrazotvornost a výraznou poetiku, s jakou se snažím dát hlas tichu.
Dnes, když se historici umění mohou s vaším románem lišit v pojetí či detailech, je jeho umělecká hodnota nepopiratelná. Váš michelangelovský román, ač tragické torzo, jest sice špičkou vaší tvorby, leč není izolovaný. Navazuje na pozdní expresionismus, metafyzickou trýzeň a halucinovaná vidění vašich povídek, na naléhavou ostrost výrazu a na stylové variace s barokním uměním kontrastu, které jste rozvíjel již v novelách a legendách.
Váš Michelangelo přerůstá historický rámec a stává se obrazem renesančního člověka, ale zároveň podobenstvím člověka kterékoli doby – jeho tápání, bídy, úzkosti, osamělosti.
Tuto nehistoričnost, přesněji řečeno žhavou aktuálnost a nadčasovost dozajista vycítí čtenáři, zejména mladí, jimž se Váš Michelangelo v mnoha případech stane zasvěcením. Věřím, že mé pokračování, Papežská mše, naváže na tuto vaši vizi, a že se mi podaří dovršit i Matku Sedmibolestnou, a společně s ní oslavím Církev, stejně jako Vy jste to zamýšlel pro třetí díl, a dále rozvinu Váš odkaz.
S úctou nejvyšší,
Váš věrný čtenář,
Filip Drapák