Slyšte všichni příběh Cecílie, panny vznešené, jež v Římě, v časech dávných, pod nadvládou pohanskou žila. Neboť tato dívka, již od útlého věku srdce své Bohu zpečetila, měla neobvyklý dar: zatímco svět se opájel hlučnou hudbou svatebních pištců a trub, ona, pouhým uchem duše, slyšela nebeské chorály, jež se k ní z výšin snášely. Vskutku, byla to pro ni spása, neboť hluk pozemských nástrojů, tak často falešný a prázdný, jí byl odporný.

Však osud, ten starý vtipálek, pro ni nachystal lest: otec ji, proti vůli, k sňatku s urozeným Valeriánem donutil. „Ach, jaký to žal, když duše, Bohu zaslíbená, má tělo své k muži přimknout!“

Leč Cecilie, moudrá a vychytralá, ve svatební komnatě Valeriánovi pravila: „Věř mi manželi můj, mám strážce nebeského. Anděla, jenž zraky své nade mnou drží. Bude-liž dotyk tvůj poskvrněn hříchem, jeho hněv tě spálí. Však budeš-li čistý, spatříš jeho slávu.“

Valerián, muž v lásce zaslepený, jenž více po kráse těla, nežli ducha dychtil, se vylekal. A tak, poučen z úst panny své, sám srdce své Kristu odevzdal, a s ním i bratr jeho, Tiburtius, jenž s Valeriánem v mučednickou smrt odešel. Tak jest. Jeden anděl, a hned dva muži ztraceni pro lásky pozemské. Jaký to osud!

Leč vládci Říma, ti, již na trůnech svých v pýše seděli, neměli pro nebeskou hudbu sluch. Chtěli, by Cecilie obětovala bohům jejich, avšak ona, plná vzdoru, jen v nebeských tónech slyšela odpověď. Mučili ji, pálili ji, vařili ji v lázni, jako by kuchařka krocana připravovala, leč tělo její, zázrakem Boží vůle, zůstalo netknuto, chladné uprostřed žáru. Ba i kat, jenž hlavu její mečem třikrát useknout zkusil, nedokázal to dovršit. Jaká to ironie, když se samotná Smrt zalekla práce
nedokonané!

Pak, když svou duši, nakonec po třech nocích, odevzdala do nebes, objevila se scéna, jež zmátla nejednoho umělce:

„Ó, Cecilie, mé srdce k smrti lámeš!“ zvolala jedna z Múz, jež z nebeských sfér přiletěla, nesouc dar. „Sláva tvému nanebevstoupení! My, dívky z Parnasu, máme pro tebe dáreček!“
„Ó, děkuji,“ odvětila Cecilie s úsměvem. „Klec pro mého kanárka?“
„Klec pro tvého kanárka?“ zašeptala nevěřícně Múza k druhé. „Zdať se jí zdá, anebo jen mysl její trpí zmatkem?“
„Duše milá, toť není klec pro kanárka. Toť jest nástroj,“ poučovala Můza druhá.
„Ach, ovšem, gilotina pro můj krček, jaká to prozíravost,“ přikývla Cecilie s trpkým úsměvem.
„Neznalkyně! Toť jsou varhany portativní!“ rozhořčila se Múza první. „Malé varhany, jež lze nésti i za letu andělského! Jednou rukou dmycháš vzduch, druhou pak na klávesy tlačíš, a s trochou štěstí, samo nebe z nich vyloudíš!“
„Proč tolik andělů jest s varhanami?“ tázala se Cecílie, jež umění příliš neznala.
„Nuže, zjevně proto, že andělé milují tuze to vřeštění, by nebesa naplnili božskou hudbou z epických trub a dud, či právě z těchto varhan přenosných! Srdce nebeské, toť nekonečná slavnost zvuků!“

A tak Cecilie, jež přežila meč i oheň pouhým tichem a vírou v Boha, ducha svého do nebes odevzdala a její krev, jež na zem dopadla, byla svědectvím o tom, že i největší kakofonie světa nemůže přehlušit ticho věčné hudby, jež zní v duši. A tak se stala patronkou hudebníků, těch, kdož se marně snaží vyjádřit, co ona slyšela bez jediné noty. A také slepých, neboť toliko ti, jež nevidí zrakem pozemským, mohou zřít pravou podstatu její víry.

Avšak kdesi v zákoutích nebeských, snad tam, kde dva mučedníci, Valerián a Tiburtius, již pro víru, byť nově nalezenou, své hlavy pozbyli a nyní je v podpaždí nesouce, své nebeské duo utvořili, již jakoby samotným hlasem Šimona, s nápěvem, jemuž Garfen rád přizvukoval, znělo, a věčné žalozpěvy pějí.

Neboť ačkoliv jim nebesa otevřena byla, duše jejich stále po Cecílii teskní, jelikož ona, mučednice, k nim dosud nepřišla, poněvadž zrovna s Múzami z Parnasu ve hlubokém dialogu prodlévala.

A tak, s úsměvem trpkým a hlasem plným touhy, zpívá se jejich píseň: