Tak vypráví se o jedné panně Barboře, jež s otcem svým boj vedla, ač meče netasila, leč vůlí pevnou se bránila, až patronkou střelného prachu se stala – – –
„Otče, co to činíš?“ tázala se Barbora.
„Ach, nic, dítě mé – – –Toliko ti vlásky maličko zastřihuji, miláčku,“ odvětil otec drže meče nad její hlavou.
„Ó, nuže, mečem?“ podivila se Barbora.
„Ano, dítě. Cožpak nemiluješ pěkný, nerovný sestřih, jenž s grácií padne na šíji?“ pravil otec.
„Už to učiň, prosím!“ volali lidé kolem, netrpělivě.
„Dobrá. Srdce mé, zavři laskavě víčka tvá. Chci tě překvapit.“
„Ach, budu mít snad kadeře nové, anebo jen ofinu?“
„Ano, věru, budeš.“
Sek…
Nechť svatá Barbora hlavu svou pozbytou k tomuto dramatu pozvedne, neboť pověst její, byť z dávných věků, je vskutku převelice divoká a pro nejednoho otce výmluvná. Vše počalo, když otec její, nikoli z lásky veliké, nýbrž z chorobné touhy ochránit dceru svou před horoucími nápadníky, ji v nedobytné věži uzamkl. „Ó, otče, věru, v mysli tvé sídlí trýzeň hluboká, až běda!“
Leč plán tento v opak se obrátil, neboť Barbora, v té věži vězněna, počala myslit, a namísto srdce láskám pozemským, srdce své Bohu zpečetila. „Volím Tebe, Ježíši!“ zvolala; na to hlas z výsosti, jemuž se bránit nelze, pravil: „Děkuji ti, má drahá Barborko.“
Otec pak její, jež jméno Kristovo z duše nenáviděl, pohrdavě se zasmál, když dcera třetí okno vytesat do věže dala, by Trojici svatou zvěstovalo. „Dost je toho!“ zahřměl. „Pojď se mnou, hned!“
A tak otec dceru svou k úřadům římským vlekl, jež ubohou Barborku na skřipec kladly, ba i jiné trýzně na ni uvalovaly. Leč mocí božího zásahu, děvě umřít se nechtělo, neboť osud ji jinam směřoval.
Až nakonec otec její, jemuž kadeřnické řemeslo bylo stejně tak cizí, jako láska otcovská, jí dopřál ten nejstrašnější sestřih v dějinách. Leč otec, věru, za skutek svůj neunikl trestu. Neboť, jaká to náhoda, Bůh sám, z nebes shlížeje na tu pýchu a krutost, jej bleskem ztrestal, a na popel obrátil.
A tak se Barborka stala, skrze otcovo šílenství, patronkou střelného prachu a výbuchů.