Nero, poslední z Juliovců, vstoupil na trůn jako chlapec, adoptovaný syn císaře Claudia, vedený železnou rukou matky Agrippiny. Prvních pět let vlády slibovalo sen o vládci spravedlivém, quinquennium Neronis, kdy lidé věřili, že umělec na trůně může řídit impérium. Leč když v krvi své matky přervalo se poslední pouto, Řím poznal jinou tvář. Požár pohltil město, a ze zpopelněných čtvrtí povstal Domus Aurea – Zlatý dům, jenž spojil velikášský sen s utrpením tisíců. Císař, jenž chtěl být básníkem, hercem a bohem, začal stavět svůj Řím jako kulisu, v níž skutečnost byla toliko přeludem.

A právě v té době přichází další dějství jeho tragédie – okamžik, kdy radost se mění v žal, a žal v šílenství – – –

Vše počalo se z naděje, z příslibu, který zrodil se v šedesátém třetím roce v císařově rodném Antiu. Tam Poppaea, jeho žena, dala mu dceru, a on, v bezmezné radosti, nazval ji Claudia Augusta. V oné chvíli nebyl císařem, ni umělcem, leč otcem. Řím slavil a v chrámech kouř obětí stoupal k bohům.

Bohové však, ti jsou žárliví na pozemské štěstí. Po pouhých čtyřech měsících dítko zemřelo. Zhaslo jako plamen svíce v průvanu a Neronův žal byl stejně bezbřehý jako předtím jeho radost. V zoufalství ji prohlásil za bohyni, Diva Claudia Augusta, a poručil stavěti chrámy v jejím jménu, jako by kámen mohl nahradit teplo živého těla.

O dva roky později, v roce šedesátém pátém, naděje se vrátila. Poppaea byla opět v očekávání. Byla to však naděje křehká, napjatá jako struna lyry.

A struna praskla – – –

Stalo se tak po jednom z jeho triumfů. Navrátiv se do paláce, opojen potleskem davu, nalezl Poppaeu unavenou a podrážděnou. Následovala hádka, v níž mu snad vyčetla jeho vášeň pro hry. A v tom záchvatu slepé, uražené pýchy, kdy smísil se hněv umělce s arogancí císaře, učinil krok – a kopl. Prudce, bezmyšlenkovitě. Jeho sandál zasáhl její břich. Během několika hodin zemřela netoliko ona, leč i jejich nenarozené dítě.

Neronův žal byl tentokrát žalem šílence. Odmítl její tělo vydati plamenům a povolav balzamovače z Egypta, nechal jej napustit nejdražšími oleji, aby uchoval její podobu pro věčnost. Pak, v srdci svého paláce, nechal pro ni vybudovat malé mauzoleum. Uprostřed stála schránka z onyxu, přikrytá deskou z průzračného horského křišťálu. V této své skleněné kleci, jež o staletí předběhla fantazii Vernova hraběte Gortze a jeho operní zpěvkyně Salsy Verde, věznil její mrtvé tělo a dny trávil rozmluvou s tichem.

Leč chlad křišťálu nestačil. Počal ji viděti všude: v tváři otrokyně, v profilu senátorovy choti. Děsil nevinné ženy, chytaje jejich tváře do dlaní, otáčeje je ke světlu, v horečnatém hledání toho, co ztraceno bylo navždy. Jednoho dne se však čas zastavil. Císař přehlížel administrativní listiny, když před něj předstoupil mladý propuštěnec jménem Sporus. Nemohl míti více než patnáct let. A měl oči Poppaeiny. Nikoli podobné, nýbrž ty samé, obrovské, tmavé oči, jež Nera kdysi učarovaly. Císař povstal tak prudce, že svitky se rozkutálely po podlaze. V jeho pohledu byla naděje tak manická, že byla děsivější než hněv.

V tu chvíli přestal Sporus existovati jako jedinec. Stal se plátnem pro císařův blud. Nero k němu přistoupil, dny jej zkoumal a měřil, povolal umělce, aby tvořili srovnávací skici a zaznamenávali každý rozdíl. Nebyla to však jen podoba, již analyzoval. Nutil Sporuse hodiny mluvit, aby opravoval jeho výslovnost. Zkoumal jeho chůzi, gesta, způsob, jakým držel ruce. Psychologické mučení započalo. Sporus nesměl užívat vlastního jména; sloužící jej museli oslovovat paní císařovno. Jeho tuniky nahradily splývavé stoly v oblíbených barvách Poppaeiných. Učil se líčiti, nikoli jako římský jinoch, leč jako vznešená žena.

A pak přišel rozkaz pro lékaře: připravit nejostřejší nástroje. Nebylo to pouhé vykleštění, jaké podstupovali eunuchové. Byl to bezprecedentní pokus chirurgicky přetvořit muže v ženu. Noc před zákrokem navštívil Nero chlapce a navlékl mu na prst Poppaein snubní prsten. „Zítra znovuzrozena budeš,“ pravil.„A já tě budu milovat, jako jsem miloval ji.“ O samotném zákroku prameny taktně mlčí, snad ze studu, snad z hrůzy. Ví se toliko to, že trval hodiny. A že výkřiky, jež se z oné komnaty linuly, slyšeny byly i o tři chodby dál.

Zotavení trvalo měsíce a Nero o něj pečoval s něžností řemeslníka, jenž se stará o své dílo. Ošetřoval nikoli člověka, nýbrž předmět své posedlosti. Četl mu u lůžka z Poppaeiných oblíbených básní a vyprávěl společné vzpomínky, jako by si je Sporus měl pamatovat. Jakmile se tělo zahojilo, sestoupila na něj armáda učitelů. Učili jej chodit v drobných, houpavých krocích římské matrony, cvičili jeho hlas, aby zněl jemněji, učili jej jejím oblíbeným frázím, jejímu smíchu. Znovu se tkaly repliky jejích šatů, znovu se míchaly její parfémy. Musel studovat její dětství, její první manželství, její názory. Byl nucen stát se jí. A hrůza ta nekončila na veřejnosti. V soukromí císařových komnat, v tichu noci, musel Sporus hráti svou roli nejdokonaleji. Neboť Nero od něj nežádal toliko tělo, jež by nahradilo to ženské; žádal duši. Očekával, že Sporus bude znáti preference mrtvé, že bude zrcadlit její odpovědi, že bude reagovat na soukromé žerty a něžnosti, jež patřily ženě. Každý dotek byl zkouškou, každé objetí divadelním výstupem, v němž sebemenší selhání znamenalo upadnout do chladného zklamání šílence, jež bylo horší než smrt sama.
Prameny mlčí o tom, co se dělo v duši chlapcově. Zaznamenávají toliko vnější divadlo. Leč zdi tyto šeptají, že Sporus časem přestal býti hercem a stal se rolí samou. Že v tichu svých komnat vedl rozhovory se zrcadlem, odpovídaje si dvěma hlasy – jedním svým, a druhým, jemnějším, hlasem mrtvé císařovny.
První veřejné vystoupení se konalo o šest měsíců později. Když Sporus vstoupil do síně, oděn v purpurové roucho, ozdoben jejími šperky, rozhostilo se elektrizující ticho. Podoba byla takřka dokonalá. Dvořané, mistři v umění přežít, hráli svou roli s nadšením, jež hraničilo s hysterií. Chválili krásu paní Sabiny, ptali se na její zdraví a činili konverzaci, jako by Poppaea nikdy nezemřela. A tak se na této kruté fikci podílely stovky lidí. Lékaři, kteří vedli řez, učitelé, kteří formovali hlas, dvořané, kteří tleskali přeludu, i služebnictvo, jež jej denně oblékalo do lži. Každý z nich učinil volbu – upřednostnil vlastní přežití před lidstvím chlapce, jenž se stal pouhým plátnem pro císařův sen.

A zde mi prameny, či snad jen škodolibý duch tohoto místa, nabízí jednu anekdotu, příliš absurdní, než abych ji zamlčel. Zda je pravdivá, nechám na vás, ale její duch, ten je ryzí.
Ducháček by to možná zařídil lépe, ale i tak – – –

Jednou, v chodbě v paláci stáli dva muži, které sem přivedla daňová porada ve věci dědictví domu Rispaldů – starého sabinského rodu žádajícího císařský dvůr o prominutí části pozemkové dávky vzhledem k dluhům jejich předchůdce.

Starší z nich, Spiritellus, dispensator a správce soukromé kanceláře doktora Falcneria, byl znám svou horlivostí, občasnou roztržitostí a nenapodobitelnými poznámkami, jež pronesl vždy v nejméně vhodnou chvíli. Mladší, doctor Falcnerius iuris civilis, byl mužem uhlazeného tónu a přesné dikce; stál zády ke vchodu, právě srovnával pojmy stipulatio a fideicommissum, když jej Spiritellus rázem poklepal na hruď a naléhavě špitl: „Pozor!“

Doctor Falcnerius, neotočiv, „– – – co? – – –,“ hlaholí s rozšířenými zornicemi; Spiritellus se naklonil a upozorňuje: „Jde Existence.“

„Excelence,“ opravuje s otcovským povzdechem doctor Falcnerius. Spiritellus, zachmuřen tím, že se přeřekl, rychle napravuje tón a s malou úklonou opakuje: „Excelence.“

A Sporus – ten, jemuž vzali jméno i tělo, a dali toliko funkci – je minul bez slova, ač dobře slyšel – – –

V roce šedesátém sedmém pak přišla svatba, se vší státní pompou. Sporus, v šafránovém závoji římské nevěsty, přijal věno a podepsal smlouvy. Senátoři pronášeli projevy a básníci skládali ódy. Všichni chápali, že jsou svědky něčeho hluboce zvráceného. Přesto tleskali a připíjeli šťastnému páru. Neboť alternativou byla smrt.

Ještě před tímto svazkem byl tu však jiný, zvrácený jako zpěv babizny. Svatba, v níž Nero sám přijal závoj nevěsty a propuštěnec Pythagoras roli ženicha. Tak se stalo, že Nero byl pojednou ženou a podruhé mužem. Mezi těmito dvěma popřeními se zrodil onen Sporus – jako most přes řeku šílenství. Když pak krátce před koncem věnoval Neronovi prsten s únosem Proserpiny, nebyl to dar – byl to výkřik. Neboť Proserpina byla dívka, kterou vládce podsvětí unesl a učinil svou nevěstou proti její vůli. Sporus tím beze slov připomněl Neronovi, že i peklo má své manželské zvyky – a že on je jeho obětí.

Ale věčnost jeho, alespoň ta fyzická, byla záhy vyvrácena. V roce šedesátém osmém, kdy proti němu obrátily se i vlastní legie, opustil Nero Řím. Senát, to shromáždění starců, jež kdysi líbalo lem jeho tógy, prohlásil jej za nepřítele veřejnosti. A on, ve své vile na předměstí, obklopen toliko strachem a tichem, si prořízl hrdlo za asistence tajemníka Epafrodita, neboť sám k tomu odvahy neměl. Nad hlavou mu nebděl anděl, ale eunuch Sporus, ztělesnění viny, jež se nedalo umlčet, a jenž na jeho příkaz musel spustit rituální nářek pro svého umírajícího chotě-trýznitele.

Jeho poslední slova, „Qualis artifex pereo!“ – Jaký umělec ve mně umírá! – zůstala jako epitaf říše, která se zhlédla ve své iluzi, v tom krvavém zrcadle – a v očích mladíka, jenž byl císařovnou. Po jeho smrti nastala doba neklidu, již lze nazvati dobou supů. A Sporus, ten živý důkaz zhýralosti a bolesti, stal se trofejí.

Prvním z oné nešťastné čtveřice císařů, kteří se toho roku chopili moci, byl Galba. Leč tento stařec, skoupý a neoblíbený, jiné starosti měl než pečovati o sídlo plné přízraků. O živoucí památku Neronovy zvrácenosti nestál, a tak Sporus padl do rukou Nymphidia Sabina, prefekta, jenž přinutil pretoriány ke zradě. I on z něj učinil svou Poppaeu, hladě jej po vlasech a slibuje mu vše – kromě klidu. Sám Sabinus však, pro svou pýchu a snahu uchvátit trůn, záhy zavražděn byl vlastními muži.

Teprve s příchodem Othona, druhého z císařů, jenž vládl pouhých devadesát dní, dostalo se Sporovi opět pozornosti. Neboť Otho přijal jej s pohledem, jejž kdysi věnoval Poppaee, jelikož právě ona byla jeho ženou, nežli mu ji Nero odebral, a nyní ji měl znovu. Mimo jiné také stihl vyčleniti pět milionů sestercií na dokončení stavby Zlatého domu, snad aby naklonil si zbylé stoupence minulého režimu, či snad aby přízeň Sporovu si zachoval.

Nástupce jeho, Vitellius, do paláce se nastěhoval posléze, třebaže choť jeho, žena přísných mravů, dle pramenů okázalost a nemravnost výzdoby ostře kritizovala. A on – Vitellius – učinil z císařovnina přeludu podívanou pro dav. Měl v úmyslu použít Sporuse jako rekvizitu v gladiátorské hře, jako Proserpinu předhozenu davu, zneužitou scénicky a navždy. Leč Sporus – ta ozvěna duše, jež dalšího ponížení nesnesla – zvolil si raději smrt. A tak, jako by tím éra skončila, umlkl poslední živý přelud Neronova divadla.